Wolfgang Amadeus Mozart (1756- 1791) byl rakouský klasicistní hudební skladatel a klavírní virtuos.
Je uznáván jako geniální hudebník, který za svého života složil 626 děl světského i duchovního charakteru – opery, symfonie, koncertní skladby pro různé sólové nástroje, komorní hudbu, mše a chorály. Narodil se jako nejmladší ze sedmi dětí. Ze všech sedmi sourozenců se však dospělosti dožili jen Wolfgang a jeho o čtyři a půl roku starší sestra Marie Anna, přezdívaná Nannerl. Mozart se vyznačoval fenomenálními schopnostmi od svého útlého dětství. Hrál na klavír a na housle. Spolu s otcem a sestrou koncertoval a předváděl svá raná díla před evropskou šlechtou. Cestoval s celou rodinou na dlouhých hudebních turné po metropolích celé Evropy. Wolfgang a jeho sestra byli na tomto turné oba představováni jako zázračné děti. V 17 letech byl zaměstnán jako dvorní skladatel v Salzburgu, sídelním městě Salzburského knížecího arcibiskupství, ale brzy si začal hledat lepší místo. Když v roce 1767 ve Vídni vypukla epidemie černých neštovic, Leopold Mozart, spolu s dcerou Nannerl a jedenáctiletým synem Wolfgangem, se rozhodli odjet nejprve do Brna, pak odjeli do Olomouce, kde v říjnu malý Wolfgang neštovicemi onemocněl. Brzy se ale poměrně rychle natolik zotavil, že mohl opět komponovat, a v prosinci už rodina koncertovala v Brně. Nějakou dobu strávil Mozart v rodném Salzburgu a v Paříži. Během návštěvy Vídně v roce 1781 se rozhodl tam zůstat a poté se rychle proslavil. 4. srpna 1782 se ve Vídni v katedrále sv. Štěpána Mozart oženil s Constanze Weberovou. Během prvních dvou let dosáhl Mozart ve Vídni vrcholu své tvorby. První syn Raimund zemřel dva měsíce po narození, druhý syn Carl Thomas se dožil poměrně vysokého věku, třetí syn Johann Thomas také zemřel velmi záhy. Dcera Theresia zemřela jako půlletá a Anna Maria ještě v den porodu. Teprve v pořadí šesté dítě, syn Franz Xaver, narozený krátce před Mozartovou smrtí (* 26. července 1791), se dožil dospělosti. Po prvním návratu z Prahy roku 1787 byl Mozart přijat do služby u dvora, což mu zvýšilo příjmy, přesto se však pro svůj nákladný způsob života nadále potýkal s finančními obtížemi, které musel překlenovat půjčkami. Velmi náročné bylo tehdy uhrazení nákladů na léčení manželky Constanze. Doposud prodělané porody a nervové otřesy způsobené ztrátou čtyř dětí značně podlomily její zdraví. Na podzim roku 1791 se Mozart nakazil infekční nemocí a 5. prosince 1791 ve Vídni zemřel. Brzo se objevily spekulace, podle nichž byl Mozart otráven a jako nepohodlný odstraněn. Z tohoto domnělého zločinu byl často obviňován Antonio Salieri, domněnky však nebyly nikdy potvrzeny a neexistují pro ně důkazy ani indicie. Nedávno bylo dokonce objeveno společné dílo Mozarta a Salieriho dokládající spolupráci obou skladatelů.
Skladatelská dráha Svou první skladbu složil malý Wolfgang ve svých 5 letech. Mozart obvykle pracoval dlouho a tvrdě, dokázal skladby dokončit závratnou rychlostí s blížícím se termínem. Během následujících roků ve Vídni složil velký počet symfonií, koncerty pro různé sólové nástroje (především pro klavír a housle), mše a několik oper. Tak vznikla zpěvohra Zaide a dnes velmi oceňovaná opera Únos ze serailu (Die Entführung aus dem Serail). Mezi lety 1786 a 1791 vznikly Mozartovy čtyři nejslavnější opery. Nejprve to byla Figarova svatba (1786) a rok poté Don Giovanni. Obě opery byly s velkým úspěchem uvedeny v Praze. Operu Don Giovanni Mozart v Praze dokončil a dostalo se jí zde ve Stavovském divadle dne 29. října 1787 prvního provedení, kterému byl Mozart osobně přítomen. Mozartův tehdejší triumf v Praze pomohl ke zmírnění jeho finančních problémů. Dne 6. září 1791 měla opět ve Stavovském divadle v Praze premiéru Mozartova další opera La clemenza di Tito, složená pro slavnostní korunovaci Leopolda II. na českého krále. V září roku 1790 uvedl Mozart operu Così fan tutte ve Frankfurtu nad Mohanem a podnikl další koncertní turné. Rovněž složil několik menších komorních děl a také zpěvohru (či operu) Kouzelná flétna (Die Zauberflöte) na libreto svého přítele Emanuela Schikanedera v německém jazyce. Ačkoli se Kouzelná flétna na první pohled jeví jako pouhá pohádka, obsahuje řadu zednářských a společensky radikálních motivů. Krátce před svou smrtí započal Mozart kompozici slavného Requiem, které však napsal sám jen asi ze dvou třetin. Wolfgang Amadeus Mozart je dlouhodobě jedním z nejpopulárnějších klasických skladatelů a jeho vliv na vývoj hudebního umění je hluboký. Ludwig van Beethoven skládal své vlastní rané práce ve stínu Mozarta a Joseph Haydn napsal, že „potomci neuvidí takový talent znovu za 100 let.“
Amadeus jeden z nejoceňovanějších filmů Miloše Formana. Adaptace divadelní hry britského dramatika Petera Shaffera, diváky přivádí do habsburského mocnářství konce 18. století, kdy se na dvoře Josefa II. sešly dva naprosto protichůdné talenty - dvorní skladatel Antonio Salieri, který se doteď hřál v záři císařovy přízně, a rozpustilý, ale božským talentem obdařený mladík Mozart.
Klíčové pasáže Amadea byly realizovány v Československu, mimo jiné v pražském Tylově divadle. Na Amadeovi se podílela i řada renomovaných Čechů: kameru vedl Miroslav Ondříček, na výpravě spolupracoval Josef Svoboda, kostýmy navrhl Theodor Pištěk. Jeden z nejlepších a nejúspěšnějších Formanových filmů získal celkem osm Oscarů – za nejlepší film, režii, herecký výkon F. Murraye Abrahama, scénář, výpravu, zvuk, kostýmy a masky. Úspěch filmu přiměl tehdejší komunistický režim k odtabuizování osoby jeho autora, který byl léta v nemilosti kvůli své emigraci. Amadeus byl prvním Formanovým dílem z jeho amerického období, které bylo uvedeno v našich kinech před listopadem 1989.
Zdroje: Wikipedie
Portrét W. A. Mozarta na dárkových předmětech v e-shopu MAGAMI: W.A.Mozart
Gustav Klimt se narodil 14. července 1862 v Baumgartenu poblíž Vídně jako druhý ze sedmi dětí chudého českého zlatníka a rytce Ernsta Klimta a jeho ženy Anny.
Ve čtrnácti letech v roce 1876 vstoupil na uměleckou Kunstwerbeschule ve Vídni, kde studoval až do roku 1883. V roce 1877 se na stejnou školu přihlásil také jeho mladší bratr Ernst a to byl začátek jejich vzájemné spolupráce. Bratři Klimtové si spolu se svým kolegou ze studií Franzem Matschem otevřeli v roce 1883 ve Vídni umělecký dekoratérský ateliér. Bratři Klimtové často spolupracovali například se známým architektonickým ateliérem Fellner a Helmer, a tak se mohli podílet např. na výzdobě divadla v Karlových Varech nebo výzdobě opony v libereckém divadle. Bratři Klimtové se svým přítelem Franzem Matschem dostávali zakázky u vídeňského dvora. Důležitý okamžik v samostatné Klimtově tvorbě přišel v roce 1885, kdy dostal první vládní zakázku – výzdobu venkovského sídla císařovny Alžběty - Vily Hermés. Měl vlivné postavení v umění monarchie a byl oblíbeným portrétistou vídeňské společnosti. Klimt, Josef Hoffmann a další umělci založili roku 1897 Secesi, roku 1898 pak Klimt vytvořil plakát pro první výstavu Secese. V roce 1905 Klimt odkoupil od státu všechny své obrazy určené pro univerzitu, opustil Secesi a založil novou skupinu – Kunstschau. V roce 1911 získal v Římě cenu za Život a smrt. Roku 1917 byl jmenován čestným členem Akademie výtvarných umění ve Vídni a v Mnichově.
Klimtovou celoživotní družkou byla Emilie Flögeová. Klimt byl otcem nejméně čtrnácti dětí, jejichž matkami byly často jeho modelky, které se někdy také živily prostitucí. Klimt byl významným malířem, a tak často po svých modelkách vyžadoval různé pózy, které leckdy hraničily s pornografií.
Gustav Klimt zemřel ve středu 6. února 1918 ve věku 56 let na krvácení do mozku. Egon Schiele pak v márnici nakreslil Klimtův posmrtný portrét. Gustav Klimt byl pochován 9. 2. na hřbitově v Hietzingu.
Oscar-Claude Monet se narodil roku 1840 v Paříži, po pěti letech se jeho rodina odstěhovala do Normandie, Le Havru.
Jeho prvním malířským učitelem byl Eugen Boudin, ten ho uvedl do tajů olejomalby a práce v plenéru. Roku 1859 se Monet vrátil zpět do Paříže a zapsal se do akademie Suisse. V roce 1861 dostal povolávací rozkaz do Alžírska. Tam onemocněl tyfem, a proto byl z další služby uvolněn. V roce 1862 se vrátil do Paříže a usadil se v ateliéru Charlese Gleyra. Začátkem roku 1863 uspořádal první výstavu. Roku 1866 se setkal s modelkou Camille Doncieux a o čtyři roky později se s ní oženil.
V roce 1867 mu porota Salónu odmítla vystavovat obrazy (Salón nezávislých je výstava umění, která se od roku 1884 koná každoročně v Paříži, a jejímž cílem je představovat díla umělců, kteří usilují o určitou samostatnost ve svém umění). Monet se však nevzdal a spolu s Renoirem malovali pařížské ulice. V roce 1869 porota Salónu opět nepřijala jeho obrazy a Monet odjel na léto do Saint-Michel, kde v červnu legalizoval svůj vztah s Camille, se kterou měl už syna Jeana. Spolu s malířem Gustavem Caillebottem založil sdružení nezávislých umělců. Jejich první výstava se konala v roce 1874 u slavného fotografa Nadara, ale nebyla úspěšná. Další rok se konala aukce v aukční síni Drouot. Výsledky byly sice špatné, ale pomalu se začal formovat okruh příznivců nového umění. Roku 1881 se opět odstěhoval, do Fécampu na normandském pobřeží. Podruhé se oženil v roce 1892 s Alicí Hoschedéovou. V roce 1922 byl již Monet úplně slepý, v roce 1923 podstoupil oční operaci a znovu pracoval až do své smrti roku 1926.
Claude Monet je pravý otec impresionismu. Začal jako žák ve studiu malíře Boudina. Především vycházel z Manetova stylu. Jeho obrazy jsou plné zářivých barev a odrazů – naplněné světlem. Svá plátna pokrýval bezpočtem jednotlivých tahů štětce.
V roce 1922 Monet věnoval státu sérii Leknínů - Lekníny (francouzsky Les Nymphéas) je název řady asi 250 obrazů hladiny rybníka s květy leknínů. Obrazy Monet maloval na zahradě svého domu v Giverny, který dnes patří nadaci Fondation Claude Monet. Řada Leknínů byla Monetovým hlavním uměleckým zájmem v posledních třiceti letech jeho života; mnohé z nich maloval ještě v době, kdy již byl vážně postižen šedým zákalem. Zatímco raná díla série jsou poměrně realistická, pozdní Lekníny se stále více blíží abstraktnímu umění. Lekníny jsou zastoupeny v řadě předních světových uměleckých institucí i v soukromých sbírkách. V červnu 2014 se jeden z obrazů této řady vydražil v Londýně u firmy Sotheby's za 54 milionů amerických dolarů.
Louis Rodolphe Salis, tvůrce a majitel Le Chat Noir, kabaretu Černá kočka, je považován za tvůrce moderního kabaretu. Do Paříže přišel v roce 1872 poté, co opustil armádní službu.
Le Chat Noir byl otevřen 18. listopadu 1881 na Boulevard Rochechouart v pařížském Montmarteru. Původně sídlil ve dvou místnostech, v té nejlevnější lokaci, která byla k nalezení, a podávalo se zde odporné víno. Přesto byl úspěch zaručen díky příchodu skupiny mladých radikálních spisovatelů a umělců Les Hydropathes. U dveří hosty vítala švýcarská stráž vyšňořená ve zlatě od hlavy až k patě.
Kabaret brzy vyrostl a tak se po třech a půl letech po otevření přestěhoval do větších prostor. Umělci, kteří zde vystupovali, zde nacházeli tu nejlepší praxi pro svá řemesla.
Moderní kabaret, jak jej určil Le Chat Noir, je kombinací hudby, tance a další zábavy kombinované s politickou satirou. Konferenciérem, tedy průvodcem celým večerem, byl Salis osobně. Začínal každé vystoupení monologem utahujícím si z bohatých a zesměšňující politiky. Často si dělal legraci i z vlastních hostů. Idea živé hudby a kombinace lokálu a zábavy byla novinkou, která mu později přinesla výhodu oproti konkurenci.
Salis byl znám pro svou schopnost nacházet důvody, proč neplatit svému personálu i umělcům. S určitým úspěchem si i nechával platit těmi, kteří v jeho podniku vystupovali. Jeho osobnost přesto přitahovala množství významných umělců a davy lidí.
Le Chat Noir se naposledy přestěhoval na Boulevard de Clichy, kde jeho popularita přetrvávala do dvacátých let 20. století. Roku 1897 vzal Salis svou společnost na turné, zanedlouho poté ale zemřel. Další kabarety s úspěchem přebíraly model, který Le Chat Noir nabízel.
Dnes je Le Chat Noir spíše známý díky reklamnímu plakátu, který vytvořil švýcarský malíř Théophile Steinlen. Ten se zabýval malbami krajin, prostředí Montmarteru, kde žil, a koček, které miloval. Díky tomu, že se pohyboval v komunitě umělců právě na Montmarteru, se dostal až k Le Chat Noir. Inspirací k plakátu, který vytvořil, mu prý byla černá kočka, přebíhající mu přes cestu.
Vincent van Gogh se narodil 30. března 1853 v Nizozemí. Dostal jméno po svém bratrovi, který se narodil a zemřel přesně na den o rok dříve.
Měl dalších pět sourozenců, z nichž udržoval kontakt jen se dvěma, sestrou Vilemínou a bratrem Theem. Byl to právě jeho bratr, se kterým po celý život zůstával v živém spojení a který ho finančně podporoval během jeho života.
V šestnácti letech zaměstnal Vincenta jeho strýc u obchodníků s obrazy Goupil & Cie v Haagu. Po čtyřech letech a řádném zaučení byl přesunut do Londýna, kde zažíval pracovní úspěchy. Po nešťastné lásce a odmítnutí dcery své bytné se uzavřel a vzplanul pro víru. Kvůli své rozmrzelosti a rostoucím problémům v zaměstnání byl nakonec z Goupil & Cie propuštěn.
Ponořil se ještě více do náboženství a s podporou rodiny šel do Amsterodamu studovat teologii. Roku 1879 odjel jako misionář do důlní oblasti Borinage v Belgii. Aby projevil podporu místním, vzdal se svého pohodlí a přestěhoval se do malé chatrče, kde spával na slámě. Církevním autoritám se ale jeho postoj nelíbil a pro ‚podkopávání důstojnosti kněžích‘ ho propustili. Van Gogh byl však zaujat lidmi a výjevy kolem sebe a vše zachycoval ve svých kresbách.
Na Theovo doporučení roku 1880 odešel do Bruselu studovat anatomii a pravidla modelování a perspektivy. O rok později odešel do Haagu prodávat své obrazy. Manžel jeho sestřenice, malíř Anton Mauve, seznámil van Gogha s olejovými barvami a půjčil mu peníze na provoz vlastního studia.
V roce 1885 dokončil svou první velkou práci ‚Jedlíci brambor‘ a téhož roku byla jeho díla poprvé vystavena ve výloze obchodníků s obrazy v Haagu. V tomto období pak dokončil množství kreseb a téměř 200 olejových maleb, zatím ještě používal tmavé zemité tóny. Později se přestěhoval do Antverp, kde studoval teorii barev a rozšířil svoji paletu o některé jasné tóny.
V roce 1886 odešel na tři roky do Paříže, kde strávil nějaký čas se svým bratrem Theem. Zde se naučil techniku pointilismu – styl malby, ve kterém malé body základních barev vytvářejí dojem mnoha různých barev. Zde také uspořádal jedinečnou výstavu na Montmartru. V roce 1888 znaven pařížským životem odchází do Arles a opět za sebou zanechává přes 200 maleb.
V Arles byl uchvácen prvotním zdáním exotičnosti a místní krajinou a do palety svých barev přibírá žlutou a světlé barvy.
Van Goghovy dlouhodobé duševní problémy se ale stále více stupňují a v prosinci 1888 si v záchvatu sluchových halucinací uřízne ucho. Jeho stav se poté zdá být stabilizován, ale o rok a půl později se sám pokusí střelit přímo do srdce. Kulka sice mine svůj cíl, ale druhý den van Gogh umírá na neléčenou infekci.
Během svého života nebyl doceněn, přesto je dnes jedním z nejznámějších světových malířů a jeho nejslavnější obrazy dnes stojí přes 100 milionů dolarů.
Egon Schiele byl rakouský malíř a kreslíř; žák Gustava Klimta. Je autorem provokativních aktů v pohnutých pozicích, portrétů měst a vlastních podobizen. Často pobýval a tvořil v Českém Krumlově, ze kterého pocházela jeho matka.
Narodil se 12. června 1890 v Tullnu v Dolních Rakousích. Jeho matka Marie, rozená Soukupová, pocházela z Českého Krumlova. Egon měl zvlášť blízký vztah k svému otci Eugenovi, jenž pocházel ze severního Německa a byl přednostou železniční stanice v Tullnu. Od něj zdědil celoživotní zálibu k železnici.
Egon Schiele byl plachý a uzavřený. Studoval na reálném gymnáziu v Kremži a v Klosterneuburgu. Jednu třídu musel dokonce opakovat. Jediný předmět, v němž prokázal píli a nadšení, bylo kreslení. Jeho učitel z Klosterneuburgu, Ludwig Karl Strauch, malíř Max Kahrer a kanovník augustiniánů Wolgang Pauker ho v tom s porozuměním podporovali. Byli to oni, kdo přes námitky jeho poručníka Leopolda Czihaczeka schválili roku 1906 jeho žádost o přijetí na vídeňskou akademii. Začal ve třídě Christiana Griepenkerla, malíře historických obrazů a portrétů. Již během studia jej zaujal styl Gustava Klimta a secesionistů, což se projevilo v několika menších pracích. Ještě v době, kdy byl Schiele na akademii, stal se pro něj Klimt vzorem, který uctíval po celý život.
V roce 1909 akademii po neúspěšném studiu opustil a se svými přáteli založil Skupinu nového umění (Neukunstgruppe), která však neměla dlouhého trvání. Druhá Mezinárodní přehlídka umění (Internationale Kunstschau) v roce 1909 poskytla Schielemu první příležitost zúčastnit se významné výstavy. Čtyři z jeho portrétů byly vystaveny v místnosti spolu s kresbami Oskara Kokoschky, který cítil v o čtyři roky mladším Schielem vážného soka. K prvnímu setkání s Gustavem Klimtem došlo pravděpodobně v roce 1910, kdy si s ním vyměnil několik kreseb. Mezi první práce Egona Schieleho patřily nejvíce autoportréty, kterých vytvořil za svůj život několik desítek, a právě ty tvoří většinu Schielovy práce. Od roku 1894 do roku 1907 vytvořil asi přes 30 děl.
Roku 1910 si společně s přítelem Erwinem Osenem poprvé pronajali ateliér v Českém Krumlově. Tam se zpočátku zaměřil především na akty. Roku 1911 se do Krumlova vrátil, tentokrát s Wally Neuzilovou, bývalou Klimtovou modelkou, s níž pak strávil několik následujících let. Avšak zanedlouho byl z Krumlova vyhnán pro nevázaný způsob života, a protože kreslil velmi mladé dívky. V roce 1912 byl Schiele odsouzen na tři dny vězení za šíření nemorálních kreseb.
Schiele se oženil 17. června roku 1915 s Edith Harmsovou, se kterou žil až do smrti. Vzhledem k probíhající první světové válce dostal o čtyři dny později povolávací rozkaz do armády. Díky pomoci Leopolda Lieglera, který o něm roku 1916 napsal do časopisu „Graphische Kunste“ (Grafická umění) rozsáhlý článek, byl Schiele jako voják na jaře 1917 přeložen z Prahy do Vídně a mohl tedy mít přímý vliv na události v uměleckém světě. Byl zastoupen na několika výstavách, sám se zúčastnil organizace „Válečné výstavy“ v květnu roku 1917 ve Vídni a mohl zaznamenat i první veřejné úspěchy. Dr. Franz Martin Haberditzl, ředitel Moderní galerie, zakoupil několik Schieleho kreseb a v následujícím roce dokonce velký portrét Edith Schieleové.
Po smrti Gustava Klimta byl uznán za hlavu vídeňských umělců. Převzal zodpovědnost za organizaci 49. výstavy vídeňské secese, navrhl plakát výstavy a udělal svými obrazy a kresbami vynikající dojem, že jej oslavoval i mezinárodní tisk. Ocitl se na vrcholu tak dlouho očekávaného úspěchu a byl si vědom svého postavení jako umělce. Na závěr svého života Schiele opustil akty a začínal se zabývat spíše náměty přírody nebo krajiny, po roce 1915 vznikají obrazy měst a domů, často kreslil českokrumlovské domy.
Zemřel 31. října 1918 na španělskou chřipku, když se nakazil od své manželky Edith, která zemřela pár dní před jeho smrtí.
V Českém Krumlově se nachází EGON SCHIELE ART CENTRUM.
Nadace Egona Schieleho převzala v roce 1992 starý objekt na ulici Široká 71 a v roce 1993 už byla slavnostně otevřena první rekonstruovaná část.
V tomto centru je celoročně výstava o životě a díle Egona Schieleho (1890-1918). K vidění jsou kresby, grafiky, vlastní umělcův nábytek, osobní dopisy, vizitky, desítky fotografií, genealogie Schieleho předků, dokumentace o krumlovských pobytech a motivech na jeho obrazech a kresbách.
Před nedávnem byl v Krumlově zrestaurován zahradní domek u Vltavy, kde v roce 1911 několik měsíců žil a pracoval Egon Schiele.
Dům je pronajímán vybraným umělcům vždy od listopadu do dubna; po zbytek roku jsou prostory přístupné veřejnosti. K vidění je garsonka i mansardový ateliér, kde jsou celou letní sezónu k vidění práce vzniklé během zimních pobytů umělců. Návštěvníci mají k dispozici i jinak nepřístupné terasy, kde mohou za hezkého počasí posedět a prožít atmosféru místa.
Antoni Gaudí se narodil 25. 6. 1852 jako páté dítě Francescovi Gaudímu a Antonii Cornetové. V dětství byl často nemocný. Po plicní infekci se u něho vyvinula revmatoidní artritida, následkem které občas ani nemohl chodit. V letech 1863 - 1868 studoval na církevní škole Colegio de los Padres Escolapios. Ve škole byl průměrným žákem, jediný předmět, ve kterém vynikal, byla geometrie. V roce 1869 začal studovat v Barceloně na přírodovědecké univerzitě. V říjnu 1874 úspěšně složil všechny předepsané zkoušky a pak začal studovat architekturu na Escola Provincial d'Arquitektura. Po ukončení studia v roce 1878 získal diplom architekta.
Ve svých dílech se inspiruje přírodou a maurským stylem, kombinuje hrubý kámen s cihlami a keramickými dlaždicemi.
Gaudího život i práci poznamenalo setkání s Eusebiem Güellem - katalánským politikem, průmyslníkem a mecenášem. Pojilo je doživotní přátelství a obchodní vztah, díky kterým vznikla úžasná díla, např.:
Rodinný palác rodiny Güellů byl první budovou, kterou v letech 1886 – 1888 stavěl Gaudí pro Eusebiho Güella v centru Barcelony. Palác byl koncipován jako rodinné sídlo Güellovy rodiny. Kromě výrazného originálního vzhledu budovy propracoval Gaudí do nejmenších detailů i veškeré technické záležitosti.
Colonia Güell - průmyslová kolonie - se začala stavět v roce 1890. Güell sem přestěhoval všechnu svoji průmyslovou výrobu.
Park Güell je rozlehlý park s architektonickými prvky situovaný nad Barcelonou na svahu hory Turó del Carmel obráceném směrem k moři. Původně byl navržen jako zahradní město. Výstavba parku proběhla v letech 1900 - 1914, projekt zahradního města však nebyl nikdy dokončen. Park posléze odkoupilo město a od roku 1926 zpřístupnilo jako městský park. Ten má rozlohu 17,8 hektarů. Hlavní vstup do parku je řešen širokým schodištěm, vedoucím k Síni sta sloupů. Síň je tvořena 86 sloupy, které nesou rozlehlou terasu, jež je lemována zvlněným, mozaikou zdobeným zábradlím, upraveným současně jako lavice na sezení. Terasa tvoří dominantu parku a společně se dvěma domy, v nichž bydleli Eusebi Güell a sám Antoni Gaudí, je nyní přístupná pouze pro omezený počet návštěvníků.
Namátkou další Gaudího díla:
V roce 1878 navrhl svůj první dům Casa Vicens v Barceloně. Tato stavba byla v roce 2005 zapsána na listinu světového dědictví UNESCO.
Casa Calvet je považována za Gaudího nejkonzervativnější dílo. Byla postavena roku 1899 na zakázku Andreua Calveta, výrobce textilu, pro podnikání (v přízemí a suterénu) i pro bydlení (v horních patrech). Sloupy lemující vchod připomínají cívky nití a jsou narážkou na Calvetův textilní podnik.
Casa Batlló (na obrázku) je secesní dům na třídě Paseig de Gracia v Barceloně. Budovu vystavěnou v roce 1877 přestavěl Gaudí v letech 1905 - 1907 na objednávku textilního magnáta Josepa Batlló. Budova je potažena dominující fasádou, na které se nacházejí balkóny ve tvaru lebek a větší okna jsou rozdělena "holenními kostmi". Od roku 1962 je kulturní památkou a v roce 2005 byla zapsána k dalším Gaudího dílům na seznamu světového dědictví UNESCO.
Casa Milà neboli La Pedrera je další budova na stejné třídě. Stavěla se od roku 1906 až do roku 1910. Secesní stavba s prvky španělské gotiky a baroka byla zapsána už v roce 1984 na seznam světového dědictví UNESCO. Byla to poslední světská stavba Antonia Gaudího, který pak všechny své síly věnoval už jen chrámu Sagrada Familia.
Stavbě katedrály Sagrada Familia se plně věnoval od roku 1914 až do své smrti v roce 1926. Jeho posledním přáním bylo, aby byla postavena čistě z darovaných peněz. Proto se staví dodnes, předpokládaný rok dostavby má být rok 2026.
Antoni Gaudí žil samotářsky, značně asketicky a v naprosté oddanosti své umělecké práci, nikdy se neoženil. V roce 1926 zemřel na následky zranění při srážce s tramvají.
Barcelona s Gaudího stavbami je krásné město, které rozhodně stojí za návštěvu. A prodloužený víkend stačit určitě nebude.
Po příchodu do Paříže roku 1887 byl Alfons Mucha více či méně znám pro své ilustrace v pařížských časopisech a knihách, slavný ale ještě úplně nebyl. Zlom přišel s vytvořením plakátu Gismonda pro Sarah Bernhardtovou, t
Spolupráce se Sarah Bernhardtovou mu přinesla dalších několik let spolupráce a zaslouženou slávu. Pro divadlo de la Reneissance dokonce navrhoval i kulisy, kostýmy a šperky.
Mucha skvěle využil i samotných plakátovacích sloupů, vynálezu první třetiny 19. století. Těm uzpůsobil rozměry svých plakátů, které byly úzké a až dva metry vysoké.
Mezi plakáty Cheréta a Lautreca, jedněch z prvních mužů plakátu, byly Muchovy reklamy jako z jiného světa. Využívá ženskou krásu, bohaté ornamenty, vyvolává dojem plnosti, přepychu a luxusu. Své ženy odívá do krásných šatů, šperků a drahokamů a nechává jejich vlasy rozevláté a bohaté. A je vcelku jedno, jestli jde o reklamu na šampaňské, či na jízdní kolo, postavy žen dominují jeho plakátům jako jeden z prvků jasně definujícího jeho rukopis. Inspirován Byzancí, ranně křesťanskou kulturou i Japonskem, přináší do svých děl ornamenty, motiv kruhové aury kolem hlavy, motivy květin a významně ovlivňuje estetická pravidla secese.
Sám si byl vědom toho, že do reklamy přinesl nový styl. Jak píše v jednom ze svých dopisů: „Tenkrát, za mé doby, byly zdi města Paříže – zrovna tak jak jiných měst – značně monotónní: spokojili se oznamovatelé s formou a tiskem jednoduchým, bez příkras. Pokud je známo, vedle malíře Chéreta byl jsem já, který si troufal osvěžiti nároží města afiší uměleckou, jediný. Hlavní pohnutkou mi bylo, že jsem chtěl použít publikačních výhod afiší, aby se i do nejširších vrstev obecenstva dostala možnost vidět a zajímat se o dílo umělecké. Byl jsem ovšem velmi bohatě odměněn – neboť vbrzku stala se afiš umělecky provedená nezbytností."
V létě 2013 byla v Obecním domě v Praze vystavena unikátní kolekce originálních plakátů Alfonse Muchy. Majitelem této sbírky byl tenista a český patriot Ivan Lendl. Během 30 let nasbíral na 122 kusů plakátů. Po této výstavě plakáty Ivan Lendl prodal.
